Povídka o veselém kejklíři
Ve městě Vimperku žil jednou kejklíř jeden náramný, kterýž, jsa povahy veselé a mysli utěšené, mnohými kraji se potuloval a kejkle své prováděl. Znali ho lidé na straně polední i na straně půlnoční, schovávajíce slepice, kachny, husy, máslo, tvaroh i uzené z komína, jakmile ho jen zdálí spatřili. Neboť takový to byl kejklíř obratný, že to všechno jakoby ferulí kouzedlnou pod rukou jemu zmizelo a nebylo lze nalézti, leč by v křtaltě a podstatě jiné, jakáž se hojně za plotem nachází. Ale i dukátky zlaté a tolary stříbrné jaly se poskakovati, když se ten kejklíř vimperský přiblížil a dubové truhlice samy se otvíraly, aby vydaly obsah útrob svých; jakož i dobytek sviňský žalostně chrochtal nejináče než jako by tušil, že chvíle zmizení jemu nastává.
Takové bylo umění jeho, dokud vesnicemi procházel. Když pak ve městě nebo před pány na zámku pozván byl, tu mnohými umělostmi jinými šprýmy prováděl a produkci provozoval. To pak troubení všeliké a muzicírování jako by na harfy, positivy, pozouny, cinky i flétny slyšeti dal a to instrumentů žádných nemaje, všechno to jen hubou svou sprostnou vyluzoval. A když veselé hudení to skončil, s kartami mnohé kejklzoky prováděl i s kuličkami a kostkami, dávaje jim mizeti i opět se objevovati, právě když nikdo tušení neměl. Jakož i pavanu sám libě tančil a z pytlíku nehlubokého takové množství věcí podivných vytáhl, že jimi stůl pokryl i lavice, pokud místa bylo. A to všechno mámení ne kouzedlnictvím pekelným, ale jen umělostí rukou svých působil, čině to vše ke chvále Pána a Spasitele našeho.
Ďábel pak sám truchlivě tomu přihlížel, neboť lidé byli tehdy nábožní a spravedliví a žeň pekelná chudá byla. Tehdy zavolalo
