„Nu ano, zde ji mám. Je libo si přečísti?“
Mladý muž přečtl pomačkaný, užmolený lístek. Mrskl okem po panu Peroutkovi, zadíval se na Prahu a řekl velmi klidně:
„A co, u odvodní komise jste se už ptal?“
„U odvodní…? ne! A tam že by…?“
„Nu arciť, tam jsou přece soupisy. Jděte a zeptejte se, zda tam nebyl interval. A kdyby nic, zajděte si na Santošku, jak tu psáno. Snad tam budou míti zprávu…“
Pan Peroutka srdečně poděkoval mladému muži a spokojeně cupkal domů.
„Vida, inteligent! Jen s ním promluvíš, už víš, na čem jsi. To je, pane, jiná, než ti dědkové! Co pak je mi, čertu, po jejich houseru? Obecné blaho, pane, to je jiná!“
A mnul si ruce, pln radosti a naděje.
Nazítří se vypravil k odvodní komisi. Trochu ho tréma přeběhla, když spatřil důstojníky. Stoupl si na chodbě do koutka a čekal.
Konečně si vyhlédl vojáka, který vyvolával jména, přitočil se k němu a zeptal se prosebně:
„Prosím vás, nebyl tu ještě nějaký interval?“
„Kdože…“
„Interval, prosím. Je tu soupis…“
Voják užasle podíval se na třesoucího se stařečka, pak se usmál.
„Jaký interval, pravíte?“
„Čtyřminutový, prosím!“
„Ne tatíku. Tak krátké intervaly ještě při odvodech nebyly. Ale zeptejte se u některého doktora, někde v sanatoriu…“
„Ano, na Santošce, vím, děkuji. Mám už adresu.“
„Už máte adresu? No, to je dobře, tatíku. Ale pospěšte si, ať se vám neztratí!“
