ale pan Peroutka se nevzdával naděje. A když večer přitáhl duchnu pod bradu, měl už svůj plán.
Ráno spočítal svoji hotovost a šel do insertní kanceláře. Vyptal se pěkně, co a jak, a pak napsal na kus papíru text inserátu:
Interval,pěkný, zánovní,hledám. — Odp. pod znač. „J. P.“ do adm. t. l.
„Do Malého Oznamovatele, prosím!“ řekl slečně v kanceláři.
Přečtla si lístek a podívala se na pana Peroutku.
„To snad patří mezi ‚Dopisy‘, ne?“ zeptala se ho.
„Třebas, slečinko. Aspoň si toho víc všimnou.“
Nedočkavě čekal pak na „své“ noviny. Inserát tam byl, pěkně otištěn, hned na prvém místě. Pan Peroutka se ještě téhož dne rozběhl do administrace. Nebylo tam nic. Ani nazítří. Až třetí den přišel lístek. Pomačkaný, politý pivem, tužkou počmáraný. Pan Peroutka horečně se jal čísti.
„Velectěný pane!
Sděluji Vám zdvořile, že jsem měl pěkný, zánovní interval na čtyři ruce, nově přelakovaný, s elektrickým pohonem a splachováním. Laděn byl v oktávách, dominantní oktáva byla zelená, dvojmo kovaná, s automatickou interpunkcí. Koupil jej však před rokem lord Berybery v Mariánských Lázních k osobnímu použití. Pokud vím, jest stejný exemplář umístěn v sanatoriu MUDra Zatočila na Santošce. Račte se tam obrátiti o informace.
S úctouFilip Dobrotivý.“
Pan Peroutka čti znovu a znovu. Zde měl konečně podrobný popis intervalu; je to přece jen přístroj… A pak, tento interval
