Interval
„… vozy jezdí zcela nepravidelně, a slíbený čtyřminutový interval, zdá se, že se ztratil.“
Když pan Peroutka, pensista, přečti tuto větu ve svém žurnálu, klesla mu ruka, oči se zahleděly na zeď, a rty zašeptaly:
„Už zase! Že si ani teď nedají pokoje! Pořád se něco ztrácí. Je to hospodářství! Tedy zas interval se ztratil? … Ku podivu — to se jen tak napíše, a víc se už nikdo nestará…“
Nebylo poctivějšího a lepšího srdce nad pana Peroutku, pensistu. Celý svůj život proseděl v kanceláři kteréhosi městečka a teď, na sklonu života, přestěhoval se do Prahy, maje rovné čtyři stovky korun ročního příjmu. Ale nedbal vlastního strádání; celou duší žil jen pro své okolí, neustále ochoten těšiti smutné, povzbuzovali nešťastné, konejšiti trpící. Nemohl-li rozdávati svou pensi, rozdával své srdce; a byl to kapitál nevyčerpatelný. Ale nemožno říci, že by svět mu odplácel stejnou měrou. Švec v přízemí zmlátil ženu; sotva zapadl potěh do kouta, otevřely se dvéře, a dobrácký pan Peroutka vklouzl do kuchyně.
„Lidičky dobří, co pak vy to…! Neplačte, paní mistrová, prosím vás. Co Bůh řídí, dobře řídí. Rány jsou koření života. Pan mistr myslil to dobře… Nu, je trošku silný na vás. To jsou svaly, pane! To je z piva. Kdepak deset piv denně! To je síla! Neplačte, prosím… Připouštím: je-li muž ochlasta, notorický alkoholik…“
Dobrému srdci páně Peroutkovu nebylo dopřáno dokončiti dílo lásky. Než se nadál, švec ho vynesl za dvéře.
Dcerušce krejčího v prvním patře se narodilo děťátko. Sotva po prvé zavrnělo, pan Peroutka, kde se vzal, tu se vzal, stál před rozvaděnými rodiči.
