Dr. Matthäser stál zde v zamyšlení, ale čím déle zíral sošce do očí, tím více se pletly jeho myšlenky, logický pochod ustupoval skákavé asociaci a když konečně vzhlédl, zpozoroval, že kolegové usedli ke stolům a znamenitě se baví. A touha po vtipném hovoru přemohla i jeho, že postavil bůžka na větší stůl a usedl ostatním. Ani nevzdechli, že by měl býti denní program zahájen. Známí i neznámí vzpomínali na své mládí, na uličnické kousky gymnasijních let a „ulky“ universitní. A tak přišla noc, než se nadáli. Rozhodně bylo potřebí zajít ještě někam na černou kávu. S hlukem se vydali na cestu do staroměstských uliček. — Šklebící se bůžek opětně osaměl.
Třetího dne značná část kongresistů se nedostavila. Dr. Matthäser sám navrhl, aby se přešlo hned k přátelské zábavě, která se včera všem tolik zalíbila. Zpěv a smích se brzy ozvaly síní. V jedenáct hodin otevřely se dveře a v nich se objevil profesor Zachariáš, cylindr na levém uchu, a za ním chybějící kongresisté. Každý z nich vedl po pravici dámu v nápadném klobouku, nalíčenou, rozjařenou. Všeobecné hurrá je přivítalo. Chladiče se šampaňským ocitly se na stolech. Na zelenou sošku nikdo nevzpomněl…
O druhé hodině ráno vrazila do sálu policie. Anonymní udání o pustých orgiích pod rouškou vědeckého kongresu se ukázalo pravdivým.
Dlouho již neměli na policejní exposituře tolik práce s umístěním zatčených jako tentokrát. Jaký div, že po skončené námaze usedli všichni s radostí ke sklence piva. Zelená soška stála na stole, budíc pozornost všech. Prohlíželi ji, zkoumali, až detektiv Podrážka objevil písmena na podstavci. Díval se chvilku na otřelé J, U, N, až náhle vykřikl:
„Junda! Bůh Junda! To je nápad, co? Udělat si bůžka jundy — to je přitěžující okolnost, hoši! Tím je zjištěn úmysl!“
„Ať žije bůh Junda, Podrážko! Nalej si ještě jednu!“
