Všichni sebou trhli a naráz se ozval Smetanovou síní homerický smích dvěstěšedesáti archeologů, kteří všichni opakovali za neutuchajících výbuchů řehotu:
„Kde se vzala latina v neolithu?“
„Jaký to nápad, latina!“ ozval se mnichovský zástupce Dr. Matthäser.
„Gott im Himmel! Geben Sie mir lieber noch ein Glas Pilsner!“
„Dejte nám pivo na počest neolithické latiny!“
„Grüner Gott vivat, crescat, floreat!“
„Vive le dieu vert! Il est vert comme un oxygéné!“
„Ce n’est pas un dieu vert, c’est un diable vert!“
„Af žije čert svatého Prokopa!“
Hluk a křik zaplavil sál. Nikdo nikdy ještě neviděl vědecký kongres v takovém stavu. Předseda uchopil zvonek, ale srdce zvonku ulétlo a zakutálelo se pod stoly. Vážení profesoři, učenci věhlasných jmen, křičeli jako kluci, posmívali se zelené sošce, připíjeli jí na zdraví. Nějaké opojení schvátilo všechny. Pivo mizelo v zardělých tvářích, oči svítily a blýskaly se jako ctihodné pleše nad nimi a důstojná Smetanova síň podobala se rázem sálu pustých orgií. Nešťastný Zachariáš stál nad tím vším zdrcen a něm, pak se mu to náhle zdálo jako nějaký vtip a jeho přímá ústa se roztáhla v nesmělý úsměv. Kdosi to zpozoroval a jal se zuřivě tleskati: „Ať žije šťastný nálezce!“ — „Deset procent šťastnému nálezci!“
„Vezměte ho na ramena!“
„Platz für den großen Forscher!“
Dvacet rukou uchopilo profesora Zachariáše, zdvihlo ho do výše a neslo kol sálu za ohromného řevu všech, zatím co Francouzi třískali do stolů a zpívali v rytmu:
„Hol-la, hol-la, hol-la, hol-la…“
Stenografové se váleli smíchy po lavicích, dámy v ložích mávaly šátky, šampaňské zátky začaly bouchat. Předseda, uslzený
