někdo oslovil jako tenoristu Honzíka, atleta Hubáčka nebo inženýra od Ringhofferů.
Stravoval jsem se na nádraží, byl tam číšníkem černoch Kristian; znal mne z Prahy a dával mi slušnější porce. Jednou — vidím to jako dnes, přinesl mi zrovna propečený bifteček — zvednu hlavu a spatřím před sebou doktora Absolona. Lekl jsem se ho jako zjevení, ale on se přihnal přátelsky a volal:
„Nevadí, pane redaktore, nevadí! Jedu zítra zase ven! Jdete se mnou? Spatříte nejkrásnější kousek Moravy!“
Chytil jsem se této vytáčky.
„To je škoda, pane doktore! Vidíte, zrovna dneska bych měl kdy, ale zítra nemohu. Dneska jsem náhodou volný…“
„Nu tedy pojedeme dnes! To jsem rád, že jsem vás našel. Už vás nepustím!“
Teď jsem v tom byl! Nebylo možno se vytočit. Pokusil jsem se jen slabě o výmluvu na schůzku s Vančurou. Nabídl se ihned, že mu zatelefonuje. Tož jsem se vzdal a jeli jsme.
Cesta vlakem nám uběhla jakž takž, protože se mluvilo o jeho psu, kterého vzal s sebou do kupé, a jiných všeobecných věcech.
Teprve když jsme přišli do zalesněného údolí, začal být hovor nepříjemným.
„Toto jest tedy naše krásné údolí,“ pravil tam doktor Absolon, „údolí naprosto opuštěné. Často byste se tu ani človíčka nedovolal.“
Na to zvedl mohutnou větev, ulámal haluze a když měl řádný klacek připravený, podíval se na mne a pravil ledově:
„Víte, čeho absolutně nesnesu, je přetvářka.“
Bylo mi, jako bych už tím klackem dostal po hlavě. Podíval jsem se na něho, byl o hlavu větší než já. Napadlo mi, abych se otočil a utekl, ale vtom on hvízdnutím přivolal svého policejního psa. Musel jsem se odevzdali osudu. Vzpomínka na polouškrceného
