říci. Mimo to prášek proti opruzení doktora Valáška a kapesní rychlopočítadlo „Moment“. Teď snad chápeš, jak se mi ta exkurse k Morgensternovi hodí.“
„K jakému Morgensternovi? Co blázníš? Jen si dej pozor a nenech se spouštět na laně, sice tě jistě uškrtí!“
„Co zase blázníš ty? Na jakém laně? A kdo mne uškrtí?“
„Kdo! Absolon!“
„Prosím tě… Vančuro… tady se něco stalo. Kdopak je vlastně ten Absolon?“
„Nu, doktor Absolon, z Musea, objevitel jeskyní sloupských…“
„Pro boha živého, tohle je pěkný malér. A já myslel, že je to prokurista L. F. Morgensterna a že mne zve do své továrny.“
„Do žádné továrny, nýbrž k prohlídce jeskyní. Otvírá podzemní cestu na dno Macochy a chce, abys o tom něco do Času napsal.“
Byl jsem zdrcen. To je zas pěkná historie! A to všechno ten padouch Vančura!
II.
Pánové, jsem člověk povahy mírné a nemiluji nedorozumění. Kolikráte, když se Kohn s Oppenheimerem při francefusu pohádali, vzal jsem to raději na sebe, aby byl mezi námi pokoj a klid. Případ s doktorem Absolonem byl pro mne nesmírně trapný, ale nemohl jsem přece blamovati starého kamaráda, zvláště když jsem dobrovolně přistoupil na svou roli v jeho komedii. Ano, chybil jsem, že jsem neodmítl přetvářku a musel jsem tento konflikt rozřešiti sám. Počínal jsem si co nejopatrněji. Hlavní věc byla vyhnouti se doktoru Absolonovi. Na odjezd z Brna nebylo pomyšlení, neboť „Pipifax“ i „Moment“ těšily se čilému odbytu. Vystěhoval jsem se tedy ze „Slavie“ a doktorovi jsem poslal lístek, že pro tentokrát mi nebylo možno jeho pozvání vyhověti. Byly to ostatně docela nepříjemné dny, kdy mne každé chvíle
