Tato stránka nebyla zkontrolována
„Vidíte. Takový jste. Bůh ví, jak vlastně žijete. Pořád byste někoho potřeboval, kdo by se o vás staral. Nemusela jsem vám již kolikrát přišívat knoflík? A při tom chcete, abychom se rozešli. Dobrá, rozejdeme se, když myslíte, že se k sobě nehodíme. Ale abyste viděl, že na vás myslím, budete se stěhovat. Já jsem vám našla byt.“
„Byt?“ vytřeštil oči Kalousek.
„Co tak křičíte? Není to ode mne hezké? Zítra sbalíte svoje věci. Máte veselý pokojík do sadů. Tam budete docela jinak moci studovat. Já myslím, že se vám bude líbit. Mně by se aspoň nesmírně líbil, kdyby…“
Martička se po očku, utrápeně podívala na Kalouska, pak sklonila hlavu a nespouštějíc očí se svého střevíčku, tiše dodala: „… kdyby… kdybyste mě někdy pozval.“
(1921)
