Stránka:BASS, Eduard - Případ čísla 128 a jiné historky.djvu/129

Tato stránka nebyla zkontrolována

ale jakmile se octla ve skutečnosti v přítomnosti muže, přepadl ji děs před neznámými tajemstvími a Ida se uzavřela v neprostupnou formu společenské vybroušenosti. Jenže se její vnitřní neklid časem zvětšoval, prorážel na venek při práci a tak se Ida najednou viděla se stejným údělem jako Martička.

Plakaly tedy obě.

„Já za to… přece… nemohu.“

vzlykala Ida ze slz a štkání, „já bych ráda… pracovala,… ale já… jsem nemocná… tolik nemocná…“

Martička zvedla trochu zvědavě a trochu uraženě hlavu.

„Prosím ji, Ido, co jí schází? Takhle kdybych to já řekla, po tom všem, co mě potkalo. Ale ona? Kde má jakou nemoc?“

„Kde! Všude! V hlavě, v srdci, v rukou, v nohou — všude.

Nespím, nejím, nic mě netěší, hlava mě bolí, srdce mi tluče, pořád jsem taková rozčilená, hned je mi do pláče, hned do vzteku — to je přece neurasthenie.“

„Kdo jí to, Ido, řekl?“

„Oskar to povídal. On to jako medik zná. A pak máme doma takovou tlustou knihu „Der praktische Hausarzt“. Všecko je to tam vypočítáno, zrovna jak já to mám.“

„Poslechla, Ido — ví, že to všechno já mám taky?“

„To je možné. Oskar říkal, že prý tím trpívají mladá děvčata, jsou-li chudokrevná.“

„A není v té knize, jak se to léčí?“

„Stojí to tam, ale nejlíp prý je se obrátili na nějakého specialistu. Jenomže já se stydím. Prosím ji, svlíkat se před doktorem! Co kdyby to byl náhodou mladý člověk?“

„Hm — Ido, co kdybychom tam šly spolu?“

Martičce se třásl rozčilením hlas. Což kdyby to nebyla hypnosa, nýbrž ta — jak se to jmenuje? — neurasthenie?