„Takhle, ano, zrovna takhle, Martičko, bylo to s námi se všemi. Ať nás vychovali střízlivě nebo pokrytecky, ať jsme prosyceny představou ctnosti či morálních zásad nebo se chvějeme touhou po neznámém dobrodružství, o němž jsme si tolik šeptávaly, najednou přijde Kdosi a všechno se s námi zatočí a řítí do propasti. Kouska pevné půdy pod sebou nemáme a není nikoho, kdo by nám pomohl. Nikdo není opuštěnější než děvče v těchto věcech. Všechno, co v nás bylo vychováno a co jsme samy vypěstovaly, nás zrazuje. Chtěla byste se brániti, chtěla byste křičeti, ale nic to není plátno, není rady, není pomoci a z té hezké, veselé, dovádivé Martičky se najednou stane takováhle hromádka neštěstí. Ale to celé není tak strašná tragedie, jak se vám zdá. Miliony žen před vámi takhle trpěly, miliony budou trpěti po vás. A se všemi to dobře dopadlo a dopadne. To je láska, děvečko moje. Milujete svého Kalouska a…“
„Ale když já ho nemiluji!“ zavzlykala Martička a znovu se rozplakala.
„Ach ne, děvenko, vy ho milujete. Ale jste všecka vyděšena, protože cítíte, že je dobyvačný. Nu víte, to je na mužích to nejhezčí. Až trochu ty potvůrky poznáte, uvidíte, jak by byli nudní, kdyby nebyli dobyvační. Ne, má zlatá, to je starý světský řád: oni dobývají a my se bráníme — až podlehneme. Jde jen o to, abychom podlehly jen jejich dobyvačnosti a ničemu jinému. Ani penězům, ani spekulaci, ani nátlaku nebo rozkazům odjinud. Aby to zkrátka přišlo samo ze sebe. Děvečko moje, vyplní-li se osud, nemůže to být nic špatného. Naopak, musí to přinésti štěstí. Nebylo by souladu v životě, kdyby tohle nebylo pravda. Ostatně, to jen první prohra stojí nás takové hoře. Možná, že ani slovo prohra není správné. Jaká prohra, znamená-li štěstí? A více ještě, znamená-li vítězství ženy nad mužem? Tomu vy teď arci ještě nerozumíte. Ale jedno je jisto. Bránila jste se už
