Martička.
„Ne, jak jste drzý! Okamžitě přestaňte!“
Rozdurděná Martička si srovnávala klobouk, jejž Jiří Kalousek při prvním políbení pošinul.
„Bohužel, Martičko, jsem hrozný chlap. Ani ponětí nemám o slušnosti. Podívejte se: vím na příklad, že jste docela bezbranná dáma a přesto vás znova obejmu!“
A než ho mohla Martička škrábnout, stiskl ji do náruče, líbal ji na ústa, na ouško, na krk, že jí bylo, jakoby jí tělem probíhaly elektrické rány. Husí kůže jí naskočila a bylo jí tak horko, že myslela, že omdlí. Když ji pustil, vstala s lavičky, ale kolínka se jí třásla tak, že musila zase usednout.
Kalousek jí šeptal nějaká horoucí slova, ale Martička nerozuměla. Byla příliš omámena. Když se trochu vzpamatovala, zvedla se a šla z parku. Kalousek šel s ní. Když vyšli do matně osvětlené ulice, podala mu ruku a nedívajíc se na něho řekla:
„Nemyslila jsem, že se odvážíte takových věcí. Víckrát už vám na rande nepřijdu. Mějte se hezky, pane Kalousku, a styďte se.“
Pak se mu vyšklubla a utíkala domů. Nerozsvítila ani lampy, jen se vrhla na pohovku a div se nedala do pláče. Bože, Bože — a to je prý Kalousek ze slušnějších lidí! Cožpak teprve ti neslušní! Slíbila mu, že přijde v sedm hodin k Jindřišské věži. Ten si počká! Do smrti smrťoucí se tam Martička neukáže.
Dvě minuty po sedmé hodině šla Martička mimo Jindřišskou věž. Nemůže přece za to, že tudy jde cesta domů. Ostatně potom, co se včera stalo, se jí Kalousek jistě neodváží přijít na oči.