„Co byste říkal dýmavé kyselině dusičné? Vypít jí takhle litříček — to by byla krásná smrt!“
Půl druhého roku od oné noci jsem vychrtlého Adolfa Kornouta neviděl. Už jsem docela zapomněl na nevyléčitelného sebevraha a zoufalce.
Jednou jsem šel po Národní třídě a najednou mě něco ťukne do ramene. Ohlédnu se; byla to rákosková hůlčička, kterou teď v obou rukách ohýbal tlustý pán, bujaře rozkročený a vesele se na mě smějící.
„Nu…! tak…! Ještě nic? Ještě mne nepoznáváte? Co?“
„Promiňte, pane…“
„Nu! Nádraží! Co? Umývárna, nohy, bums, co? Grogy, večeře, mordy, přísaha, co?“
„Adolfe Kornoute — jste to vy?“
„Konečně! Změna, pane, co? Cheche, to věřím. Stodvanáct kilo, pane! Představte si, kdybych teď umřel! To by byl andělíček, co? Čtyři křídla by mi museli dát, aby to tu váhu utáhlo! Čtyři křídla a ještě vrtuli!“
Pokochal se pohledem na můj protáhlý obličej, švihl třikráte rákoskou po kalhotách, pak se mi zavěsil pod paži a táhl mě k Národnímu divadlu.
„A to jste, prosím, všecko způsobil vy. Zázrak, pane, hotový zázrak! Nemohu vám ani být dosti vděčen. Ráčil byste se mnou popiti skleničku vína?“
Nečekaje na můj souhlas, zabočil do Pačovy vinárny, ukázal mi rákoskou na prázdnou židli a stále se usmívaje, usedl proti mně. Nemohl jsem déle utajiti svou zvědavost.
„Prosím vás, pane Kornoute, co vlastně děláte?“
„Bydlím!“
