„To dělá.“
„Šaty budete mít pěkně v šatníku, v předsíni věšák, v kuchyni umývadlo, budete mít svůj stůl, svoje židle, pohovku, lampu, koberec.“
„Taky zouvák?“
„I zouvák. Veselý, rohatý zouvák, který vystrkuje zpod postele růžky, aby nebylo člověku smutno. A kanárka můžete mít, i rybičky v akvariu.“
Visel očima na mých rtech a všecek ožil. Sám si začal vypočítávati, co všecko by měl a jak by si to zařídil. Najednou se přerušil a úzkostně mě chytil za ruku.
„A co žena?“
„Tu chcete přece zavřít?“
Horlivě začal přikyvovat.
„Zavru ji. Docela jistě ji zavru. At si vykládá.“
Zaplatil jsem grogy a pozval jsem ho na večeři. Po večeři jsme šli do vinárny. Rozplýval se ve svých představách. O půlnoci jsem mu udělal generální kázání, při němž jsem citoval Sira Johna Lubbocka i Mardena.
„Nikdy nesmíte ztráceti hlavu, pane Kornoute. Z každé situace možno něco vytlouci, z každé bídy se můžete vytáhnouti. Jenom přemýšlet o tom musíte a pak s pevnou vůlí přikročiti k činu.“
Přikývl mi a nakonec se mi zapřísáhl, že od té chvíle na sebevraždu nepomyslí. Děkoval mi za má slova tak dojemně a omlouval se za překvapení, jež mi svým spadnutím způsobil, tak pokorně, že jsem se rozhodl ještě s ním poseděti, abych ho utvrdil.
Byla to chyba, neboť on měkl čím dále, tím více. Když nám ve tři hodiny hlásili, že se zavírá, Adolf Kornout tiše zaplakal, objal mě, políbil a pak mi pošeptal:
