Krásy našeho Krasu.
I.
Ať tu historii kroutím sem nebo tam, vždycky se počátek najde u toho padoucha Vančury. Přijel jsem do Brna za obchodem, zastupoval jsem tehdy patentní šle „Pipifax“, doktora Valáška prášek proti opruzení a kapesní rychlopočítadlo „Moment“. Vančura byl můj krajan, spolužák a kamarád, proto jsem ho večer vyhledal. Seděl u Stopků, uvítal mne nadšeně a hned mne uvedl do své společnosti.
„To je pan Honzík, dámy a pánové, starý kamarád a takto operetní tenor z Vinohrad.“
Podíval jsem se užasle na Vančuru, ale ten mne již vmáčkl vedle tlusté blondýny, která na mne vrhla zbožňující pohled. Víte, tlusté blondýny jsou odjakživa moje slabost a když jsem si uvědomil, že jako zástupce patentních šlí „Pipifax“ a prášku proti opruzení doktora Valáška jsem nula, kdežto jako vinohradský tenor že všechno vyhraji — odpustíte mi snad tu slabost: já toho Honzíka na sobě nechal. Věnoval jsem se sousedce a ani nepozoroval, jaký je o mne zájem. Teprve po chvíli, když Vančura se všemi přítomnými se už dost našpital, povstal jeden starší pán, zaťukal kudlou na sklenici a Vančura vykřik:
„Silentium!“
Pak se starší pán ujal slova a jménem celé společnosti dovolil si uvítati slovutného umělce, zavítavšího do našeho města, jakož i požádati ho, aby laskavě dal něco lepšímu.
Pánové, ten slovutný umělec, to byl pan Honzík, to jsem byl já! Vy znáte můj hlas; vy víte, jakými hrozbami jsem byl donucen k tomu, abych u Šuterů nikdy nezpíval; vy znáte historii, kterak
