Od vody vál studený vítr, že se Muxworthy zachvěl. Vsadil vše na nový trik Sopwithův a mezitím si zničil obchody ostatní. Minul rychle černou massu nové jízdárny a spatřil obrysy staré. Skleněnou střechou zářila světla do noční tmy. Bylo ticho, nic se nehnulo. Muxworthyho se zmocnila horečka. Připlížil se ke dveřím. Bylo slyšeti pravidelné vrzání rozhoupané hrazdy. Sopwith cvičil. Muxworthy se opřel o zábradlí, zachytil se větve platanu a vyšvihl se nahoru. Vylezl o čtyři větve výše do plné koruny. Pak se úzkostně sunul po vodorovné větvi ke střeše. V tom zahlédl dvé rozkomíhaných hrazd. Houpaly se v bílém světle, ale podle vlnění provazců bylo možno soudit, že jsou volné a nikdo na nich nevisí.
Muxworthy popolezl dále. Hledal Sopwitha vytřeštěnýma očima, ale Sopwith nikde! Pojednou se Muxworthy křečovitě zachytil větve: jak popolezl, zahlédl hlavu Sopwithovu, která se jedním okem upřeně na něho dívala. Ústa se mu smála nezvyklým smíchem a všechno to bylo vlastně příšerné.
Muxworthy si uvědomil, že ho Sopwith nemůže v listoví spatřiti. Natáhl se tedy ještě víc kupředu. Najednou vyjekl a svalil se jako odstřelený rys dolů. To, co vypadalo u Sopwitha jako široký smích, byl pruh krve, která ještě od úst kapala. Sopwith seděl na židli, s hlavou zvrácenou a vedle něho na zemi ležel revolver.
To byl po čertech nečekaný trik F. O. Sopwitha…
