Stránka:Arne Novák - Jan Neruda - 1914.pdf/43

protestoval proti tomu, aby byl literárně stotožňován s těmito protibásnickými ikonoklasty, že duchové cele zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel, Otto Ludwig, Bohumír Keller, přetrhali všecky svazky s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali, že laubovská a gutzkowovská směsice žurnalismu a epiky, polemiky a psychologie, pósy a nezralosti stala se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníky. Neruda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň jako prosaik, a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od »Arabesek« až k »Malostranským povídkám« odehrává se zápas mezi epikem a feuilletonistou, v němž feuilletonista namnoze vítězí. Velká výpravná linie jest chvíli od chvíle zborcená causeristickou odbočkou, postavy jsou náhle přelomeny vtipným nápadem, dějový tok vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického apercu a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává takřka nikde poslední revisi, nýbrž jen druhé, trochu retušované znění, ve většině případů spokojuje se pouhým přenesením skizz na plátno bez komposice, bez jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. V »Arabeskách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého sešití zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočujícího herce«, »Starý mládenec*, »Z notiční knihy novinkářovy«, »Mému vrabci*, »Z tobolky redaktorovy« a ještě obě práce, které značí časové mezníky »Povídek malostranských«, »Týden v tichém domě« a »Figurky« sestaveny jsou touto mosaikovou methodou. Neruda jest tu nejvěrnějším epigonem prósy mla-