Podivný osud tížil rodinu Hynkovu. Sotva že jedna rána poněkud zahojena, již zase nová zaťata. Nejináče vedlo se jí, jako Jobovi v Starém Zákoně. Posel se smutnou zpravou odešel, posel se smutnou zprávou přišel. Dnes smrť, zýtra smrť a ustavičně: „Bděte, hodina — nejistá !“
XIV.
Jednou ve čtvrtek v měsíci srpnu seděl tatíček Hynek se svojí rodinou podvečer venku na dvoře.
Právě zapádalo slunce za hory a pálčivý den se schýloval. Nebe bylo neobyčejně červené, z čehož na větr soudili.
„Ach, Bože náš!“ vzdechli sobě domácí, „hrozné již sucho, celá příroda práhne po déšti, a ono bude zejtra zase jasno!“
„Co dáme jen tomu dobytku v zimě?!“ postesknul sobě tatínek. Jemu přizvukoval Všeslav, jenž mezi všemi nejbedlivěji ku hospodářství přihlížel.
„Ubohý náš Hanzl! ubohá Luca a Fuxa! Ti přes zimu shubení!“ naříkal sobě.
„A co naše Stračena, naše Lysá, naše Pondělka?!“ volala Boženka.
„I nu, děti!“ chlácholil zase tatíček, „nestarejmež se až příliš o budoucnosť. — Bůh jest
