hlídka na požehnanou Hanu, čněla k nebesům socha, na kteréž obrázek ss. Jana a Pavla se nacházel.
Sem za časného rána chodívali, aby zde pod blankytem nebeským prvotiny nábožných svých tužeb Bohu vzdávali. Zde se modlívali za svého otce, jenž je vždy po dobrých vodil cestách, modlívali se za své bratry a sestry, modlívali se za svou vlast, aby jí Bůh požehnal a od zjevných i tajných nepřátel chrániti ráčil.
Varovali se všech společníků, jenžto na sv. víru nic nedrží a z lásky vlastenské sobě posměchy tropí.
Čtávali v knihách, aby lepší nabyli známosti svého sv. náboženství. Starali se o to, aby se seznámili s dějinami své vlasti, přesvědčení jsouce, že se takto utvrdí v lásce ku vlasti a k materskému jazyku.
Ostatně vyměřený svůj čas vynakládali na horlivé plnění povinností svých.
Dobrý příklad starších působil na mladší. Všecko postupovalo v nejkrásnějším pořádku. Nebesa i země plesaly nad rodinou tatíčka Hynka. I on měl radost velikou, a pro radost zapomínal milerád na žalost, jakouž mu tehdáž Bohumil, Vlastimil a Všeslav svým odrodilským pokusem spůsobili.
Jediné, co štěstí domácí kazilo, byla zadumčivá povaha tatínka. Někdy musely děti třebas desetkráte přes den slyšeti ono osudné: „Bděte
