VIII.
Byloť to právě dvě léta od oné smutné události, co sobě tatínek Hynek k vůli špačkovi nohu byl zlámal.
Nebožák! přikulhával sice, nemaje nohu dobře spravenou. Než špačka přece měl rád.
Hlavně ale, když měla změna v povětří nastati, buďto déštivo anebo odměk, tu míval tatíček s nohou notný kříž. Dřelo ho to a trhalo. Byl to výborný tlakoměr!
Jak mile ho bolesti svírati počaly, posadil se v starožitné své křeslo. A tu obyčejně říkával: „Bude pršet!“ — „bude odměk!“ — Někdy uhodnul a někdy ne.
Při tom, jak domácí soudili, pamatoval na smrť a na poslední věci člověka. Některé slůvko o tom prohodil, zláště když špaček zašpačkoval: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“ — „Ano v pravdě“, doležil, „bděte, hodina — nejistá!“
Toho roku byl měsíc „Maj“ studený a mokrý.
Hospodáři těšili se už napřed na požehnání boží jak ve stodolách, tak i ve sklepech. Říkávali vespolek: „Studený a mokrý maj, v stodolách a ve sklepích raj“.
