A obrátiv se ku shromážděné rodině jal se mluviti:
„Jak se máte, co děláte? Jste-li zdravi? Co nového?“
Na toto vyzvání každý měl toho hromadu, co by tatínkovi rád povědíti chtěl.
Menší podávali důkazy své pilnosti, starší kladli účty z vladařovství. Toliko, když přišla řada na Bohumila, Vlastimila a Všeslava, jak oni totiž se chovali a svým povinnostem zadost učinili; tu to jaksi vázlo, nepokojné svědomí a špatný úmysl zadrhoval jim krk, že se určitě aul vyjádřiti nemohli. Tatínek pozoroval sice rozpačitost jejich, avšak nechtěl na ně aspoň tentokráte až příliš přísně naléhati. Přísný pohled a naděje, že se to později všecko vyklube, dostačovaly pro tento den šťastného shledání-se.
„Toto ale, milý tatínku! musím vám přece vykládati, co se u vaší nepřítomnosti u nás bylo stalo;“ začala mluviti vážná Božena.
„A co?“
„Ti husaři, kteří u nás, v naší dědině leží, jsou hrozně horké krve a náhlí! Tak jest! Hodina — nejistá! Slyšte: Jeden husar — však ležel v čísle 5. — měl zlost na svého kaprála chtěje ho zastřelit. Nabyl tedy svou karabinu 4 při dobré příležitosti ustříhl si na odpůrce svého. Avšak rána nezastíhla jej. Místo kaprála poranil lehce
