Jeť to přece výborná jízda po železnici! Vzdálenost mizí a toužebné srdce brzského nalezá uspokojení. Předmět za předmětem rychlorychle se žene a mimo nadání je člověk u cíle svého.
Co ale říci máme o mládenečku Slavínku? Ach! ten koukal, ten se díval! Jaktě živ nejel ještě po železné dráze, a pročež všechno velmi udiveným pozoroval okem. Tu viděl zástup lidí, směsici to rozdivných národností, ruzného stavu a stáří. Viděl, kterak každý spěchá hledaje pohodlného ve vozech místa. Viděl, jak nejeden moří se se svým vakem, chtěje ho vměstnati pod sedadlo své. Slyšel Slovana, slyšel Němce a žida, kterak jedenkaždý mluví dle svého rozumu v jazyku svém.
Nejvíce ale ho to dojalo, tak že hned husí dostal kuži, když sedě ve voze vedle tatínka zaslechnul hlas zvonku. Podivně, jaksi pronikavě, bolestně zněl mu v duši.
„Tatínku!“ táže se chlapec.
„Co chceš dítě?“ táže se otec.
„Kdo to umřel?“ byla nová otázka.
„Ticho, Slavínku! to bys to hezky nastrojil, aby někdo umřel“, zněla odpověď. „Vždyť nemusí hned někdo umříti, slyšíš-li zvonit“.
„Ale u nás má náš zvonek právě takový hlas, a tu, když se jím zvoní, vždycky někdo umřel“, namítnul hošík.
