kou, že nemocného svého otce snad ještě spatří a chystaje se už na cestu sklesnul mrtev — k zemi! Pochován jest v zemi cizé, duch pak jeho vznášel se nad rodnou kolébkou.
A Všeslávek? Ten ubožáček za živa upálen byl jako svatý Vavřinec anebo blahoslavený náš krajan Jan Sarkandr! A zda se smrti a ještě takové smrti kdy byl nadál? Kdyby mu to byl tak někdo ten den před smrtí byl pověděl, zda by se tomu nebyl zasmál a proroctví téměř za hloupé nepokládal?
A přece stalo se!
Konečně i na tatíčku Hynku máme příklad, že hodina — nejistá! Tato slova pokládána mu za podivínství a přece v nich největší obsažena moudrost. O kýž bychom z této moudrosti jen hojně těžili pro užitek duše své!
I dovádivý, šprymovný špačeček kráčel cestou, kterouž sobě sám docela nevědomky byl naznačil štěbotem svým: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj'!“ Pěkně si zpíval a v kleci poskakoval, ale v tom kocour Aurel zardousil jej ostrým svým zubem. —
A co vidím na všech těchto, nestává-li se to snad často v živobytí lidském? Nemůže-li se to i nám, jenž zdravi jsme a mladi, v každém okamžení přihoditi? Ach! jak žádoucno tedy, bychom vždycky čistotu mravů a pobožnosť svého
