A z této školy plyne zajisté i pro nás naučení mnohé. —
Předně milujmež své náboženství z nejvřelejšího srdce. Neboť toliko u víře Krista Ježíše nalezáme útěchu a sílu v čas pokušení a trápení. Viděli jsme to na našem milém tatíčku.
Či snad uvázlo-li kdy nějaké rouhavé slovo na rtech jeho, když ho Pán Bůh neštěstím byl navštivil? Či snad reptal a protivil se, když mnohý zármutek postrádati musel? Či snad klesal-li na mysli, když tři milovaní a nádějní synové jeho náhlou byli zemřeli smrtí? A kdo mu dodával síly a ho pozdvihoval? Zajisté svatá víra, kteroužto miloval. Tatínek Hynek byl o její moci a výborných účincích též hluboce přesvědčen a protož směřoval on také vždycky k tomu, aby láska k Bohu a jeho svatému učení přebývala v srdcích všech domácích. On se staral, aby byli zdárnými dítkami matky církve.
Za druhé jako srdce naše lnouti má láskou k nebeské vlasti, tak podobně máme milovati vlast svou pozemskou.
Tatíček Hynek horlivým byl vlastencem. A to nikoliv z márných ohledův, nýbrž že to Bůh chce a poroučí. Cit lásky ku vlasti a národu pokládal téměř za tak něžný a svatý, jako cit ku svaté víře.
Pročež do nejhlubší zarmoutil se duše, když
