Tatíček nebožtík svým: „Bděte, nebť hodina — nejistá !“ zajisté svatou mluvil pravdu. A že tato pravda právě na něm se uskutečnila, jsou-li to snad čáry? Vždyť tatíček náležel též k lidu a onano pravda nezná žádné vymínky.
Konaly se přípravy ku pohřbu.
Ach děti moje, smutné byly to přípravy!
Oblekli ubožáka tatínka do čistého, bílého prádla a dali mu punčošky na nohy. V městě koupila se vzácná rakev barvy černé s stříbrným křížem na víku a s pozlacenýma kulami. Trochu třísek dali mu pod hlavu. Pak dle obyčeje nábožných duší křesťanských vykropili rakev vodou svěcenou a potom mezi pláčem a bolestným naříkáním uložili tatínka do ní. Zvláštní světnice se upravila, kde v Pánu zesnulý tatíček na vyvýšeném odpočíval místě. Šestero velikých svícnů s hořícím světlem postáveno kolem měho. Žebráci kostelní modlili se tam po celý den, a lid navštěvoval mrtvého, aby se spolu za něho aspoň jeden Otče náš pomodlil. A tak to trvalo až do třetího dne.
V tomto čase rozhostil se hluboký zármutek v domě. Zdálo se, že celá rodina tatínkova vezme svůj konec. Ani spánek ani jídlo, ani práce, ani modlitba, nic jim nechutnalo. Každý z domácích chodil jako bludná dušička. A netoliko domácí uchvácení byli hořem velikým, nýbrž celá vesnice truchlila. A že tomu tak, dosvědčovaly to i zvony
