s sebou trhlo a pak černá svá očka na věky zavřelo. —
Ztráta špačka, jenž svým štěbotem tak často domácí obveseloval, dodala více ještě potravy stávajícímu zármutku.
„Ubohý špačečku!“ litovali ho Slavínek, Ladislávek, Bohunka, Boženka a tak dále, berouce jej do ruky a celujíce ho. „Nebudeš více švitořiť a štěbetať: Smrť, zloděj!“ — Již tě kocour zavraždill“ — „V pravdě; přikradla se k tobě smrť jako zloděj!“ — „Naplnilo se, jaks štěbetával!“
Náhlé zahynutí špačka byla onoho dne okolnost méně důležitá. Pročež nemnoho na to dbáno.
Vykopal se v zahradě hrobek, do něhož milovaný špačeček uložen. A prázdná klec zanesla se na hůru pod střechu.
Divná však věc! téhož dne totiž 27. ledna zhynul špaček, jenž švitořil: „Smrť, — zloděj!“ a 27. ledna náhle dokonal tatíček Hynek, jemuž za podivínství pokládalo se ono známé: „Bděte, nebť hodina — nejistá!“
Shoda těchto dvou případů stala se podnětem mnohé moudré i nemoudré mezi lidem rozprávky. Každý o tom soudil dle svého rozumu. Ale nejmoudřejší usudek z nábožného pochodící srdce byl zajisté ten, že se stalo, jak Bůh byl chtěl.
A v pravdě; kdoby v tom také něco jiného vyhledával?
