O KŘESTNÍM JMÉNU
V prvních dobách křesťanských nebylo jméno na křtu sv. měněno. Tak podrželi apoštolové a jiní židé svá původní jména aramejská. Ani Řekové a Římané, obrácení na víru křesťanskou, neměnili svých jmen. Až sv. Augustin († 430) vybízí své vrstevníky, aby na křtu byla křtěncům dávána jména nová, jména sv. mučedníků nebo jiných ctihodných, o církev zasloužilých mužů, jejichž život může býti příkladem. Taková jména bývala potom dávána nejen novorozeným dětem na křtu sv., nýbrž i dospělí někdy, jsouce křtěni, své původní jméno změnili.
U národů germánských v prvních dobách křesťanských dávána byla křtěncům skoro výhradně jména německá, tedy pohanská. Tak bylo i v Čechách. „Sami vévodové a králové čeští z rodu Přemyslova (vyjímajíc jen Oldřichy, Bedřichy, Kunráty) bývali pokřestěni staroslovanskými jmény: Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav, Boleslav, Břetislav, Soběslav, Jaromír atd.“ (Palacký: Radhost, I, 115.)
Do koncilu Tridentského nebylo o volbě křestních jmen závazného nařízení církevního. Církevní sněm Tridentský rozbírá zevrubně dogmatické učení o svátosti křtu, dává také nařízení hledíc k ritu při udělování této svátosti, ale otázky o volbě jmen křestních nedotýká se ani slovem. Teprve katechismus Romanus, následkem církevního sněmu Tridentského roku 1566 vyda-
