Jan. Co řekne Marta věnečnice!
Král. Vezmi stolici!
Marg. (tak učiní).
Král. Sedni a kolíbej.
Marg. (odvrátí tvář na levo, kolebe).
Purk. (odvrátí tvář od Margrety).
Jíra. Ještě aby zazpívala.
Král. Víc! (K purkrabímu.) Jeť to tvůj poslední nocleh na Jívně. A té nám tu nenecháš! (K Marg.) Kolíbej!
Král. A teď dosoudíme! (K Janovi.) Ty trestu zasluhuješ. —
Jan (kloní se). Milosti král., purkrabí nedopustil, nevěřil mně.
Purk. Óh! —
Jan. A pak, Milosti, běželo o česť Alenino. Rač trestati — rád —
Král. Že soud byl spravedliv — toho nepřím — proto — (k Jírovi). A jsi-li ty spokojen s tím „hubencem hubeným“?
Jíra. Milosti, na takového školometa je to hrubě dost —
Marg. (ustává kolébati).
Purk. (spustí nohu s kolébky, pak druhou).
Král. A nezastřelí ani veverku. — Aleně však nevadí.
Jíra. Hanba dost. — Myslivecká krev! —
Maří (vpadne). Mladá krev, toť vše, a jak jsem řekla, ohně neupálíš, vody neutopíš, větru neudusíš a mladé krve nepředěláš!
Král (k Janovi). Tať dobrá přímluvčí. Jen co řekne Alena. —
Alena. Milosti, já s tetou držím.
