Král. Ej — dobře, dobře!
Purk. Jdu pro pacholky.
Jan (ohlédne se po králi).
Král (kyne, že ne).
Jan. Nač pacholky! Plachtu dolů.
Marg. (ji odklidí).
Jan (k purkrab.). Sem ji dotáhni.
Purk. Já? Kolébku táhnout? Milosti je — tu (ukáže na Dobroničku.)
Král. Nic. nic.
Jan. Nic, nic. Řekl jsem (k Marg.) a ty mu pomoz! (Ohlédne se zase po králi.)
Král. Tak! Tak!
Purk. (s Margretou táhnou kolébku).
Dobron. Koho budou kolébat?
Maří. Nás ne — a vidíš, že je květovaná.
Dobron. A to jsou divné květy.
Král. Sluší jim to.
Purk. (zarazí, vzpurně pohlédne na krále, pak k Janovi). Milosti, to holoplíště —
Jan (nedbaje). Dál, jen dál, tak.
Purk. (zahanben, rozzloben chce odstoupiti).
Král (nedočkavě). A teď na ni!
Jan. A teď na ni! — (K purk.) Ty!
Marg. Svaté rány!
Jan. Na cti utrhals tu Aleně a hroze jí kolébkou znectil. —
Jíra. Ten mluví!
Purk. Pro takové děvče, já starý zeman —
Král (rychle v před, ostře). Na cti utrhat, to-li po zemansku? A jak s úřadem? Udři, utrhni, užij úřadu pro sebe, pro strýce a Bůh ví jaké tetěné bratry, tak, není-li pravda?
