Jan. Tomu juž kolik let — (vážně). Za tu dobu se mnoho změnilo. — A — nejvíc tu s Alenkou. — Žaloby na ni slyším. —
Maří. Od těch tady?
Jan. A vážné. — Nuž tedy rozsoudím (k Aleně a Maří) a přísně jak řád káže.
Purk. (spokojen). Milosti!
Marg. (k Maří). Slyšíš?
Purk. Někdo je u brány! (Obrátí se.)
Jan (kvapně k Aleně). Chyba, král!
Purk. (k Janovi) Toť snad m. Purkart.
Alena. Pro Bůh! To by bylo!
Hradský pacholek, předešlí.
Pacholek. Polesný Jíra žádá do hradu.
Purk. Ej, právě vhod.
Marg. (k Maří a k Aleně). Jako na zavolanou.
Jan. Je-li sám?
Pacholek. S Dobroničkou a jakýs mladý s nimi.
Alena (si vzdychne, k Maří). To je král.
Jan (na okamžik zaražen). Co teď? — Pusť je.
Pacholek (odejde).
Purk. Milosti, ať Jíra uslyší. — Však se mně ještě vysmál i s tou kolébkou, i když jsem mu o tom sagitáři Rakovnickém povídal. —
Jan. Kdy?
Purk. Na večer. Obořil se na mne takovým tvrdým hlaholem — a pacholky mně zahnal — Milosti — před mýma očima — a smál se — a ta tu — také —
