Jan. A teď to přikryj (ukáže na kolébku) a přiveď polesného sestru.
Marg. (přikryje kolébku). Spí-li — však —
Jan. Tak ji vzbuď.
Marg. (vezme pometlo, pokloní se a nechutě odchází). Mně se zdá — (Odejde v pravo.)
Jan, pak Alena.
Jan (rozhlíží se síní, pak vstoupí do okna, otevře je, vyhlíží ven dolů. Nad lesy viděti oknem ranní červánky).
Alena (dveřmi v pravo. Na prahu, nahlíží pátravě do síně, Jana nevidí). Teto — Teto! Jsi tu?
Jan (zaslechnuv její hlas seskočí a chvátá jí vstříc). Alenko!
Alena (překvapená). Ty! Hledám tetu — Utekla jsem z komory. Tys sám tu —
Jan. Pojď jen dál, teta přijde hned, poslal jsem pro ni — A pro tebe purkrabího. (Směje se.) Běžel jako pachole.
Alena. Snad jsi ještě králem?!
Jan. Purkrabí jiného nechce.
Alena. Jsi mu milostiv?
Jan. Teprve budu. (S žertovnou vážností.) Tobě pak poroučím, pokroč.
Alena. Nemožná, Milosti.
Jan. Ach, nežertuj, Alenko, mámeť jen tu chvilku, jenom tento okamžik. Či mne zase pryč pošleš?
Alena. Krále nesmím.
Jan. A Jana?
Alena. Zde musila bych zas.
Jan. Zas? A doma jsi tak s králem přísně nemluvila.
