Jan (k purkrabímu). Nuže pojďme.
Král. Ten teď pospíchá.
Purk. Tak snadno poslechl — To jsem na něj — (Shlédne apotečníka, jenž zatím tvrdě usnul.) A ten tam?
Král. Tomu starému bláznu neruš spánku.
Purk. Mluv jinak o starých!
Král. Čert starý a proto dobrý není.
Purk. (k Janovi). Milosti, toho bych nepustil.
Král. A já bych zas nešel.
Jan. Jděme!
Král. Ale pacholci ať jdou napřed. —
Purk. Zas?!
Jan. Ano, pošli je napřed, a nic se neboj, neprchnu.
Purk. (kyne pacholkům, aby šli napřed).
Pacholci (odejdou).
Jan (v tom ku králi). Ať Tvá Milosť lovu mile užije.
Král. A ty dobře své moci. Ale jen do brány! Do brány, pravím.
Jan (chce se poklonit, ale jak se purkrabí jda od pacholků obrátil, vzpomene si a jde k purkrabímu).
Král (purkrabímu fraškovně kyne).
Král, apotečník.
Král (hledí za nimi, zasměje se). M. Purkarte učený, opatrný, dobřes nalíčil. Už ho máš Jeho Milosť a teď ho leč a trap! A já za kus koruny studentem (bera trubku, toul, kuši i oštěp) a teď lovcem. (Chce odejít, v tom si všimne apotečníka.) Ej, to dítě, ten mládenec s holicí. Dobrou noc, měchu milovný! A teď na lov! (Zacházeje do ouvalu zatroubí znamení k honici. Odejde úvalem.)
