Purk. (na něj). I ty nekázaný. (K Janovi.) Hříšné, smilné líbání — ale (k Aleně) jáť to stavím, já tu Sodomu a Gomorrhu spravím.
Jan. Kolébkou, slyšel jsem.
Král. Za to políbení?!
Purk. (pyšně, s opovržením). Holoplíště! Tobě-li budu odpovídati. (K Janovi). Račiž Milosti — (S důrazem.) Ve jméno Jeho Milosti Císařské toho žádám —
Jan. Toť musím — Půjdu —
Purk. (králi pánovitě). A ty půjdeš tam s těmi (ukáže na pacholky).
Král (zapomenuv se, zlostně). Já?! Při sám Bůh —
Jan (rychle). Pojďme, ale toho studenta zde necháš, poroučím.
Purk. Ale Milosti, on zůstane tu sám s tou panenkou?
Jan (bezděky, v rozpacích). To je pravda —
Král. To je strašlivé!
Purk. (kvapně). Tak vezmu ji, ať jde na Jívnu, máť tam tetu; (a dodá zlomyslně) ať se podívá na kolébku.
Alena (prudce). S tebou nepůjdu!
Král (k purkrabímu naschvál). Rač ji tu nechati.
Purk. (zlobě se). Milosti — ten —
Jan (k purk.). Ať jde Alena s námi.
Alena (dohřáta, k Janovi). Ne, já půjdu sama.
Purk Ještě odmlouvá a se vzpírá.
Alena. Už jdu! (Králi polonahlas.) Rač dáti znamení.
Purk. Hle — ještě se umlouvá.
Král (k Aleně). Ráno se uvidíme.
Purk. Ráno! Vida ráno!
Alena (ukloní se Janovi ironicky). Tvé Milosti dobrou noc.
Jan. A ráno?
Alena. Více víry nežli večer — (Odejde v pravo.)
Purk. (žasna hledí na krále).
Král. Dobře mu.