Stránka:Alois Jirásek - Kolébka.djvu/48

Tato stránka byla zkontrolována
44


Jan (k apotečníkovi). Ty seď!

Apoteč. Tak — sedám — Královská Milosti — (Sedne.)

Jan (tajně k Aleně). Ať zví. (Ke králi.) A ten purkrabí —

Král. Co je s ním pořád?

Jan. Ten — Alence — hrozil pokutnou kolébkou —

Král. Tou potupnou? Na níž helmbrechtné panny houpali? A proč?

Alena. Žeť — žeť prý sama chodím — do Rakovníka.

Král. Tu — za studentem (směje se). To přec není pravda, vidím sám — A víc nic?

Alena (slabě zkřikne). Tu jde! — A s pacholky — (Hledí do předu v pravo.) To pro Tebe, Milosti — Rač tudy (ukazuje k dubům). Času dost —

Apoteč. (mumlaje). A času dost — dost času —

Král (prudce). Já prchat? Zůstanu a nepůjdu s tím —

Alena. Milosti, mistr Purkart nařizoval purkrabímu, aby ve jméno Jeho Milosti císaře Tebe vyzval, to že neodepřeš —

Král. Tak si mistr tvrdě umínil? (Vzdorně a prudce.) A zrovna ne — Nezvede se mu — já budu lovit a neprchnu — a on — (náhle a živě) počkej — m. Purkart bude míti také lov — haha — a ten váš purkrabí — také. (K Aleně.) Nezná mne —

Alena. Nikdy Tvé Milosti neviděl.

Král (k Janovi). Tak půjdeš za mne.

Jan. Já?! A Alenka?

Král. Tať tu zůstane se svým studentem, jak sluší — Ej — toť věc veselá, toť se mně líbí — Mistře Purkarte! (K Janovi.) Vezmi plášť — rychle —

Jan. Opravdu, Milosti?

Král. Jen na chvíli — a nedaleko — jen do hradské brány — Rychle — (K Aleně.) Pomoz —