Alena. Milosti!
Král. Tys tvrdošíjná, neupřímná. (K Janovi.) Za to ty mužsky hájíš své laně. Ale proč se skrýváš?
Jan (ducha nabývaje). Nejsem myslivec.
Král. Aleně přec nevadí.
Alena. Ale dědovi.
Jan (rychle). A purkrabímu.
Král (k Aleně). Tomu starému, nerudnému? (K Janovi.) A kam teď?
Jan. Ráčí-li Tvá Milost dovolit, doprovodím tě k studánce.
Král (jenž za toho hovoru dostal se s ostatními blíže k hájovně, dá se do hlasitého smíchu). Teď abych tam šel raději sám.
Apotečník (v komoře). Ej, hlasy! Slyšíte-li! Kdo jste kdo! Otevřte!
Král. Kdo je to?
Alena. Noclehář, jakýs apotečník zbloudilý.
Král. Ale ten v pravdě zbloudilý.
Alena. M. Purkart také Tvou Milost tam hledal a měl toho tam za Tvou Milost.
Jan. Směšný staroch milovný.
Král. Ah, vám překážel! Zavřeli jste ho. (Směje se.) A to ho pusť, Alenko — ale — ať mne neznáte. (K Janovi.) Jsem žák jako ty. (K Aleně.) Pamatuj si to. Pusť ho, ať vidím, koho M. Purkart lapil — (směje se) — (K Janovi.) Pojď! (Postaví se za sloup, Jan za druhý sloup.)
Apotečník, předešlí.
Alena (otevře). Milosti —
Apot. (ještě uvnitř). A — tos ty — ty kolčavo — zrrádná — (Stane na prahu, v jedné ruce láhev. Je znáti, že víno účinkovalo.)
