Alena. Což by tam bylo, Milosti. Rač píti —
Král. Na zdraví — tvého tajemství!
Alena. Na zdraví Její Milosti, paní králové!
Král. Tak na zdraví! (Pije.) Ale ty už nejsi srdce tak sprostného a přímého — (Živě.) Tak nepovíš? Nikdo sem nechodí?
Alena (za okamžik). Ach, proč chce Tvá Milost věděti?
Král (prudce). Máš pravdu. (Vstane.) Půjdeme. Ke studánce. Ty se mnou. Mohl bych zbloudit.
Alena. Já, Milosti?! A teď, zrovna?
Král. Ty-li se bojíš? Kudy? (Obrací se k dubům.)
Alena. Úvalem, Milosti.
Král. Podej mně ruku, budeme spolu putovat.
Alena (váhajíc mu podává ruku).
Král. Měsíček krásně svítí, ach toť utěšené! — A u studánky — (vykročí) tam si sedneme, pod buky —
Jan, předešlí.
Jan (který na konci předešlého výstupu povystoupil vše s netajenou žárlivosti pozoruje, patrně vzrušen). Toho nelze dopustit!
Král (zastaví se). Tedy přece! (Pozoruje oba.)
Alena (neutají potěšení, že Jan neodešel, ale přec v rozpacích).
Jan (nyní v rozpacích). Rač prominouti, Milost královská.
Král. Ty mne znáš. A odkud, kam.
Jan. In diebus vagationum, z Prahy do Rakovníka.
Král (směje se). Žáko! Tudy?
Jan Zbloudil jsem.
Král. Ó jsi na pravé cestě. A kdes byl teď, té chvíle?
Jan (mlčí).
Král (k Aleně). Ty-li nevíš? Ejhle tvé tajemství — z dubů!
