Stránka:Alois Jirásek - Kolébka.djvu/43

Tato stránka byla zkontrolována
39


Král. Toho až zítra. — Ale ty, Alenko, žasnu, tys jako nevěsta. — A myslíš na někoho, mluvíš o něm, zpíváš —

Alena. Jak bych zpívala! A Milosti, nového purkrabí máme na Jívně, od jara —

Král. Je-li lovec jako nebožtík?

Alena. To ne, Milosti, je starý a hrubě nerudný —

Král. A ty raději mladého?

Alena (se po dubech ohlédne).

Král. Je jako na trní — (Sedne si schválně na lavičku a skládá toul, roh, kuši i oštěp.)

Alena (tajně). Ah —

Král. Anis mně ruky nepodala. (Podává jí pravici.)

Alena (rozpačitě mu podává ruku). Jak bych já —

Král (drže jí ruku, hledí na ni usmívavě, pak náhle). Ej, prstýnek!

Alena (vyvine rychle pravici z jeho).

Král (směje se chytne ji levou). To na téhle. — Ukaž. — Tak od koho —

Alena. Ale Milosti — kdyby m. Purkart —

Král (pustí prudce její ruku). Ten klopýtá o kořeny. A já tu zůstanu. (Mírněji.) Mám žízeň. (Vida, že se Alena zarazila, s úsměvem.) Dáš-li mně trochu medoviny?

Alena (ochotně). Už jdu, Milosti. (Odcházejíc po dubech se ohlédne.) Odešel-li opravdu? (Do stavení.)

Král. Ty duby! O ty má strach. Hle, Alenka, o níž se mi zdávalo, na niž jsem se těšíval, která by pro mne bývala se skály skočila — jak je nevěrná. Koho má? Sama nevyzná. (Vstane, ohlédne se po stavení, pak zamíří k dubům.)

Alena (volá na prahu). Milosti, kam ráčíš medovinu, do jizby —

Král (se směje). I jen sem — Ale zvědět musím!

Alena (se džbánem a dřevěnou číší).

Král. Zdálo se mně, že tam za duby něco —