Alena. Jene! Co si jen myslí! Také on! (Uraženě.) Obludný! (Obrátí se).
Král, Alena, Jan (za duby.)
Král (vykročí rychle proti Aleně z přístřešku).
Alena (zaražená i stydíc se).
Král. Ej přece! Je to Alenka! Nemohl jsem tebe ani poznat. Jak jsi urostla — a tam ! (Pohlédne k dubům, hned se však vzpamatuje.) Sama-li doma?
Alena. Sama. (Rychle.) Byl tu dvořenín Tvé Milosti. — M. Purkart.
Král. Dříve nežli já! Kdož by řekl!
Alena. Děd s Dobroničkou musili s ním.
Král. Mne honit, haha — Kudy šli. (Z úmysla.) Tudy za duby? (Vykročí.)
Alena (kvapně). Ne, tudy (ukáže), a děd vzkazuje Tvé Milosti, abys ráčil ke studánce pod Havlovy buky.
Král. Tam trefím.
Alena. A abych dala znamení. (Chce jíti.)
Král (vesele). Jen tak nechvátej, času dost, a těšil jsem se také na vás, na tebe —
Alena (potěšena i v rozpacích). Milosti — tři léta juž —
Král (živě). Víš-li, jak jsme tu starého jelena čekávali a tvého sokola pouštěli, a ty — nosilas mně jahody, maliny, byly tak dobré, a vaše mléko a váš chléb — mh — To’s byla takové děvčátko, a (blíží se jí) teď —
Alena (rychle, čtveračivě). A tys ráčil zatím svatby míti.
Král. Už loni — A ty — Alenko — tys libého vzezření —
Alena (po dubech se kvapně ohlédne). A Milosti, máme nového krahuje; a Jiskra, líhavý pes —
