Alena. Jen pij sám a říkej bláznivé rytmy. (Běží k dubům, vyhlíží, naslouchá, pak tlumeně volá:) Jene, Jene!
Apoteč. (tluče na dvéře). Kvítečku! Alenko! Víno! Víno!
Alena. Ah ten — (hlasitěji). Jene! (Jde dále.) On tu není!
Apoteč. (rachotí dveřmi). Slyšíš! Lilium!
Alena (nedbajíc, postoupí dál, až zajde. Je slyšeti ještě její hlas). Jene!
Apoteč. (lomcuje dveřmi). Já tu nebudu! Otevři ty, perný kořínku! Otevři — (ještě zalomcování dveřmi, pak ticho, pak
Alenino (opodál v lese zahoukáni).
Král Václav IV.
Král (v obleku nikterak nádherném, plášť přes ramena přehozený, beze zbraně, jen dýku maje u pasu, v birýtku, plavovlasý, šestnáctiletý, ale statný, jako dospělý. Vyjde bystře z úvalu v pravo). To byla líbezná cesta černavým hvozdem, vřesem a metlicí tiché paseky, zeleným ouvalem pod buky v měsíce svitu! Kterak je krásné měsíčné světlo! A já! — Volný jak pták! Dost už všech cest, vítání, hluku a šumu, dost německých sporů a pří. Pryč kancelář, kanclíř, pryč zdlouhaví mistři. Kolem zas doubravy, daleké lesy. A co v nich utěšení, co bude útěchy v lovích, se sokoly, s jestřáby, v honu s ohaři, vyžlaty, chrty, v běhu koňském i skocích jeleních! Tu volně se dýchá a v lovectví rozkoš už cítím. Mistru se vězniti nedám, abych se kolik dní na lesy s okna jen díval. — Ještě dnes! — A tu stará hájovna milá, kam vždycky jsem chvátal. Tu dají zbraň a starý Jíra mne zavede v loviště, kde stihnu zvěř. Bude to noc za zvěří v lese! Ale
