Apoteč. (vnitř). Latine! O, o — homo eriudtus, literatus — es non forestus! —
M. Purk. (zaražen, chce se ptáti, v tom slyšeti závoru a dveře se otevrou).
Apotečník, předešlí.
Apoteč. (nejistě vyhlédne, pak leze ven, plný sena, byliny v ruce).
M. Purk. Kdo to?!
Jíra. Jáť nevím —
Apoteč. Celeberrime — já — já — nejsem pytlák — já zbloudilý apothecarius na noclehu.
M. Purk. (k Jírovi přísně.) Tys o něm věděl?
Jíra. Tolik jako ty mistře.
M. Purk. (nahlédnuv do komory kapot.) Nikohos tu neviděl?
Apoteč. Kromě té dívčiny nikoho
M. Purk. (k Aleně). Proč jsi nic neřekla!
Alena. Dvakrát jsem se ozvala.
M. Purk. (pojednou). A kdo tě tu líbal?
Alena. Mne?
Jíra. Viděls ji?
M. Purk. Ne, purkrabí řekl.
Jíra. Toť mrzký klevetník! (Hledí na Alenu.)
M. Purk. Uvidíme. (K Dobroničkovi.) A kdys viděl toho po stezce?
Dobron. To, prosím, Milosti, teď, jako před chvílí. — Jdu s kopečku (naznačí vlnitým pohybem) tudy k úvalu, v tom někdo — a shýbá se (ukáže) a v tom houp, jako srnec, a ten tam —
M. Purk. A co víc?
Dobr. To už prosím nic.
Jíra (se usmívá).
| Al. Jirásek: Kolébka. | 3 |
