Jan. Ó ty ne ze srdce, ale z plic věrnosť drží. Ukaž mé sluníčko. (Vezme jí levou ruku.) Na tenhle — který jde vedle nejmenšího.
Alena. Proč právě na ten?
Jan. Od toho prstka, víš-li, jde žíla jedna až do srdce a tím ukážeš, že věrnosť srdečnou chceš držeti.
Alena. A to je pěkné! — To jen sem (nastrkuje prst) tak —
Jan (navléknuv prsten podrží ruku). Tak — na naši věrnosť. (Líbá jí prsty.) — (Zatroubeni z lesa.)
Alena (se lekne). Dědeček! (Mrzutě.) Co dnes pořád troubí — A je blízko. Rychle jdi, nežli —
Jan. Jen jsem tě shlédl. Ať mne pozná.
Alena. Ne, teď ne — všecko ti pak povím. Děd už o tobě ví. Dnes uslyšel.
Jan. Tys mu pověděla?
Alena (už znepokojená, rychle mluví). Ne — purkrabí z Jívny, jenž mne ztupil, že za tebou sama chodím.
Jan. Ohavný utrhač!
Alena. A potupnou kolébkou mně hrozí — a to všecko z jeho hospodyně — chodí k vám — do Rakovníka — ale teď — prosím tě — skryj se, někdo jde — třeba tam za duby. (Vede ho tam.) Můžeš tam uskočit.
Jan. Ale přijď brzo — Brzo! A na cestu — (Políbí ji náhle na skráň a odkvapí pod duby.)
Purkrabí, Alena, pak mistr Purkart.
Alena (slabě vzkřiknuvši prchá ku přístřešku. Tam se ohlédnuvši spatří purkrabího. Zůstane za sloupem).
Purkrabí (vyšed v pravo v popředí, zahlédl ono políbení). Však jsem dobře počítal. (Chce k hájovně, v tom)
