Alena (zdrží ho). Tak to dědeček nedělá. Ale kde jsi se tu vzal! A co myslíš, teď! Pojď dál, do stínu. (Vede ho, ohlížejíc se.)
Jan. Z toužebnosti jsem přišel, rovnou z Prahy. Tys sama doma.
Alena. S apotečníkem. Teta musila na Jívnu, uklízet. (Živě, vesele.) Přijedeť mladý král, není-li juž tu —
Jan. Král? Vždyť sotva přijel do Prahy.
Alena. Ó ano, zastesklo se mu po nás, po lesích. A my se na něj také těšíme.
Jan. Ty také?
Alena. A jak! On k nám, sem do hájovny často chodíval —
Jan (s jemnou výčitkou). Tyť o něm hrubě ráda mluvíš — A děd —
Alena. Je v lese. Ale přijde snad co nevidět. (Ohlédne se.)
Jan (usmívaje se). Snad jím nehrozíš?
Alena. Kdybys byl myslivcem!
Jan. Za to pytlače chytil jsem pěknou hrdlici. (Vzal ji za ruce a chce ji vésti na místo měsícem ozářené.)
Alena. Pytlák na světlo nechodí.
Jan. Ale když jsem tě tak dávno neviděl! Přej mi toho, ať se ti do očí podívám. Tys mé utěšení. Jdu schválně přes vaše lesy, chvátal jsem jako vítr duši Bohu poručiv. A teď srdce i tělo dávám v tvoje ruce.
Alena (radostně). Ty nejdříve k nám! Na mnes nejdřív vzpomněl!
Jan (vyndá z kabelky u pasu prsten). Tu na svědectví.
Alena. Ah, prstýnek! Mně? Opravdu? Ah, já ještě žádného neměla. (Jde s ním na světlo.) Jak se třpytí, a ten kamínek nebeské barvy. (Dává prsten na palec.)
Jan. Na palec ne!
Alena. Vždyť dívky také tak —
