Bláha. A bodejť! S bubnem! Tak jak se říká — my sedíme, my kmotři sousedé, a mladí pod lipou.
Jíra (netrpělivě). Tak co hlásili?
Bláha. No, že ďábel (pokřižuje se a družina s nim) panuje, a že naše ženské, vdané i svobodné — a ty nejvíc —
1. děvče. Hanba!
2. děvče. To je ostudné.
Bláha. Mlčte — že jste — že jsou — jako všecky lehké — helmbrechtné
Maří. A že bude purkrabí zase trestat kolébkou.
Bláha (diví se). Tak vy —
Jíra. Pokutnou kolébkou někdy z Hrádku?
Dobr. Tou — tou, už jsem slyšel.
Jíra (se zasměje). Starý blázen. (K sedlákům.) A to jsou holé strachy.—(Ke svým.) Nevíť, jak by svého panství dokázal.
Bláha. A — žádné strachy — měls vidět, jak se pak na nás obořili.
1. synek. Z kola nás vyhnali
2. synek. A dudáka ze vsi.
Jíra. A vy jste se dali?
Bláha. A když — no když — s pánem a s větrem je marný zápas, jak se říká
Dobr. A co dál?
Bláha. To sám Bůh ví. — My utekli.
Dobr. (stranou). To musím zvědět (vytratí se nepozorovaně do zadu, do lesa).
Maří (k Jírovi a k Aleně). Proto on šel purkrabí tudy k Bělči.
Alena. A Margreta se nemohla teprve dočkat. — Nepotkali jste jich?
1. děvče. Ne, my stezkou běželi. (V tom se ozve rachot bubnu.)
Bláha (a družina se leknou a chtějí rychle odejíti). To jsou oni! —
Jíra (zostra). Zůstanete-li!
