Stránka:Alois Jirásek - Kolébka.djvu/17

Tato stránka byla zkontrolována
13


Bláha. A bodejť! S bubnem! Tak jak se říká — my sedíme, my kmotři sousedé, a mladí pod lipou.

Jíra (netrpělivě). Tak co hlásili?

Bláha. No, že ďábel (pokřižuje se a družina s nim) panuje, a že naše ženské, vdané i svobodné — a ty nejvíc —

1. děvče. Hanba!

2. děvče. To je ostudné.

Bláha. Mlčte — že jste — že jsou — jako všecky lehké — helmbrechtné

Maří. A že bude purkrabí zase trestat kolébkou.

Bláha (diví se). Tak vy —

Jíra. Pokutnou kolébkou někdy z Hrádku?

Dobr. Tou — tou, už jsem slyšel.

Jíra (se zasměje). Starý blázen. (K sedlákům.) A to jsou holé strachy.—(Ke svým.) Nevíť, jak by svého panství dokázal.

Bláha. A — žádné strachy — měls vidět, jak se pak na nás obořili.

1. synek. Z kola nás vyhnali

2. synek. A dudáka ze vsi.

Jíra. A vy jste se dali?

Bláha. A když — no když — s pánem a s větrem je marný zápas, jak se říká

Dobr. A co dál?

Bláha. To sám Bůh ví. — My utekli.

Dobr. (stranou). To musím zvědět (vytratí se nepozorovaně do zadu, do lesa).

Maří (k Jírovi a k Aleně). Proto on šel purkrabí tudy k Bělči.

Alena. A Margreta se nemohla teprve dočkat. — Nepotkali jste jich?

1. děvče. Ne, my stezkou běželi. (V tom se ozve rachot bubnu.)

Bláha (a družina se leknou a chtějí rychle odejíti). To jsou oni! —

Jíra (zostra). Zůstanete-li!