Dobr. Ah, pane, mají vítr. Dnes nebylo.
Jíra. Viděls-li nějakou šelmu vrahovskou, pytláckou?
Dobr. Nikoho, jen jakéhos kořínkáře či apotečníka.
Jíra. Měls ho hnát.
Dobr. Myslil jsem, pro trochu koření —
Jíra. A co je vzácnějšího, všecko vyplení. Kde máš jaké gemadi čarovné na střelbu — kde — a ty ostatní škody? — (prudčeji). Taková učená latinská partéka —
Maří (se podívá na Alenu, jež se usměje).
Jíra. — je v lese vždycky lidské neštěstí. Ať je to mistr nebo bakalář z královy kanceláře, všechno střelí, blikavec, kozu jako srnce i nejstaršího jelena, jenž z ruky žral — jak ho zabil mistr Purkart — ten — ale toť jelen mladého krále těšil a od proklatých knih odváděl (náhle k Dobroničkovi). A co osmnáctník!
Dobr. Neshlédl jsem ho dnes.
Jíra. Pomalu tu nebude poctivého jelena. Co mně řeknou, mně, starému lovci, jenž krále cvičil ve všech myslivostech. (K Dobron.) A ty, cos mi platen? Ale já vím, ty — a ostatní vy mně to nepřejete — samou svízel, samou nesnáz strojíte jako ten zemánek, pan purkrabí. Ten se bude ještě mstít —
Dobron. (zarmoucen). Ale — vždyť já —
Jíra. Ale to jste už zapomněli — a pan purkrabí a pan lovčí myslím nevědí — jak mne tu — tamhle (ukazuje k dubům) císař starý pochválil — hlasem, přede všemi. (Pojednou k Dobroničkovi.) A na tebe se také optal.
Dobron. (dojat). Optal — sama Velebnosť císařská — !
Jíra. A ty — co ty — tys mlčel jako dub a slze prolévals jako baba — a já — co jsem řekl? (Mírněji.) Velebnosti císařská! — (Dojatěji.) To je také starý paroháč, od mladosti tu věrně slouží.
