dobrý jonáče! praví orel; ještě jsem nenabyl dřívější síly, živ mě ještě celý rok.“ Minul druhý rok; opět se vznesl orel za tmavá mračna, rozletěl se s vrchu a udeřil hrudí do stromu: rozštípal se dub na drobné kusy. „Musíš mě ještě celý rok krmiti, kupče, dobrý jonáče! nemám ještě dřívější síly.“ Když minuly tři léta, tři měsíce a tři dni, povídá orel kupcovi: „Zavez mě opět na to místo k vysokým dubům.“ Kupec ho přivezl k vysokým dubům. Orel se vznesl výše nežli prvé, udeřil silným vichrem s vrchu do největšího dubu, rozrazil ho na třísky od vrchu do kořene, až se les dokola zapotácel. „Pán Bůh zaplať, kupče, dobrý jonáče! řekl orel. Nyní mám všecku svou sílu v sobě. Zahoď koně a posaď se ke mně na křídla; zanesu tě do své krajiny a odměním se ti za všecko dobré.“ Kupec sedl orlovi na křídla: orel letěl na siné moře a vznesl se vysoko, převysoko. „Podívej se, povídá, na siné moře, je-li veliké? — Asi jako kolo, odpovídá kupec. Orel zatřepal křídlama a shodil kupce dolů, dal mu poznati strach smrtelný a zachytil ho, nepustil do vody. Zachytil ho a vznesl se s ním ještě výše. „Podívej se na siné moře, je-li veliké? Asi jako slepičí vejce! Orel zatřepal křídlama, shodil kupce dolů a opět ho nad vodou zachytil a vznesl se výše nežli před tím. „Podívej se na siné moře, je-li veliké?“ Asi jako makové zrnko! Orel zatřepal po třetí křídlama a shodil kupce s podnebesí, ale nedal mu dopadnouti vody, zachytil ho na křídla a ptá se ho: „Jak, kupče, dobrý jonáče, poznal jsi, co je smrtelný strach?“ — Poznal, povídá kupec; myslil jsem, že bude po mně! „Také já jsem tak myslil, když jsi na mne ručnicí mířil.“
Orel letěl s kupcem za moře, přímo k měděnému carství. „Tu bydlí má starší sestra; když budeme u ní pohostinu a ona bude dary nabízeti, neber ničeho, ale vypros si měděnou skřínku.“ Tak řekl orel a udeřil sebou o syrou zemi a proměnil se v dobrého jonáka. Jdou širokým dvorem. Sestra je uviděla a zradovala se: „Ach, bratře milý! Jak tě Bůh přinesl? Vždyť jsem tě přes tři léta neviděla; myslila jsem — že jsi
