a se špalkem, povalil vojáka na zem, přitiskl jeho bujnou hlavu ke špalku a pozdvihl sekeru. Královna zamáchne šátkem a jonácká hlava se pokutálí… „Smiluj se, krásná královno! prosí voják se slzami, dovol mně naposledy si zazpívati.“ — Zpívej, ale rychle. Voják spustil píseň takovou smutnou, takovou žalostnou, že se Helena Moudrá sama rozplakala; bylo jí líto dobrého mládce i povídá vojákovi: „Dávám ti lhůty deset hodin; jestli se v této době tak chytře schováš, že tě nenajdu, vdám se za tebe; nedovedeš-li toho, dám ti stíti hlavu.“ Voják vyšel z paláce, zašel do hustého lesa, sedl pod keř, zamyslil se, zarmoutil se: „Ach, nečistý duchu, co já pro tebe vystojím!“ V tom okamžiku ukázal se mu nečistý: „Čeho je ti třeba, kamaráde?“ - Ech, povídá, má smrt se blíží! kam se schovám před Helenou Moudrou? Nečistý duch udeřil sebou o syrou zemi a proměnil se v šedokřídlého orla: „Posaď se, kamaráde, ke mně na záda; já tě zanesu do podnebesí.“ Voják sedl na orla; orel se vznesl navrch a zaletěl za oblaka, za černá mračna. Minulo pět hodin, Helena Moudrá vzala čarodějnou knihu, pohledla do ní — a uviděla všecko zrovna jako na dlani; zvolala hlučným hlasem: „Dosti ses nalétal po podnebesí, orle; spusť se dolů — však se přede mnou neskryješ.“ Orel se spustil na zem. Voják se zarmoutil ještě více než prvé: „Co si nyní počnu? kam se schovám ?“ — Počkej, praví nečistý, já ti pomohu. Přiskočil k vojákovi, udeřil ho po skráni a proměnil se v špendlík a sám se udělal myškou, vzal špendlík do zubů, dostal se do paláce, našel čarodějnou knihu a zapíchl do ní špendlík. Minulo posledních pět hodin, Helena Moudrá otevřela svou čarodějnou knihu, hleděla, hleděla — kniha nic neukazuje; královna se velice rozzlobila a, mrštila knihou do peci. Špendlík vypadl z knihy, udeřil sebou o podlahu a proměnil se v dobrého jonáka. Helena Moudrá vzala ho za ruku: „Já jsem, povídá, chytrá; ale tys chytřejší než já!“ Nerozmýšleli se dlouho, nýbrž se vzali a žili vesele a blaze.
