lejší než já. Ne, bratře Levone! já také nepůjdu. Najednou, kde se vzal tu se vzal, běží zajíc. Medvěd naň zavolal: Pojď sem, křivý čerte! Zajíc se polekal a přiběhl. Víšli pak, křivý taškáři, kde bydlí liška? Vím, Michajlo Ivanoviči. Jdi honem a řekni jí, že Michajlo Ivanovič s bratrem Levonem Ivanyčem jsou dávno připraveni, že tě čekají s mužem, chtějí tě uctiti beranem a býkem. Zajíc dal se k lišce plným skokem. Medvěd povídá: Já vylezu na sosnu. A co mám dělati já? Kam se já poděju? táže se vlk. Já se na strom ani za živý svět nevydrápu. Michajlo Ivanoviči! Schovej mě, prosím tě, někam, pomoz. Medvěd položil vlka do křoví a přikryl ho listím, a sám vylezl na sosnu, na samý vršek a dívá se, nejde-li Kotofej s liškou. Zajíc mezi tím přiběhl k liščímu brlohu, zaklepal a praví k lišce: Michajlo Ivanovič s bratrem Levonem Ivanyčem vzkazují, že jsou dávno přichystáni, čekají tebe s mužem, chtějí vás uctiti býkem a beranem. — Jdi, křivý! půjdeme hned. I jde kocour s liškou. Medvěd spatřil je a povídá vlku: Bratře Levone Ivanoviči, liška jde s mužem; jaký je on malinký! Přišel kocour a vrhl se ihned na býka, srsť se na něm zježila, i počal trhati maso zuby i pazoury a bručí, jakoby se zlobil: Málo, málo! A medvěd povídá: malý ale žravý; my čtyři ho nesníme, a jemu jedinému je ho málo; potom dojde na nás. Zachtělo se vlkovi podívati se na Kotofeje Ivanoviče, ale skrze listí neviděl. I počal listí nad očima prokopávati. Jak kocour uslyšel, že listí se hýbe, pomyslil, že to myš, skočil a přímo vlku v mordu zaškrábl se pazoury. Vlk vskočil a byl ten tam. Kocour sám se polekal a běžel přímo na strom, kde medvěd seděl. Nu, myslí si medvěd, uviděl mě. Slézati není kdy a tak staň se co staň, spustil se se stromu na zem, div se nezabil. Vskočil a utíká. A liška křičí za ním: Ten vám dá! počkejte! od té doby všecka zvířata počala se báti kocoura; a kocour s liškou zaopatřili se na celou zimu masem a počali žíti a dobře se míti, i nyní žijí a dobře se mají.
