Vyslav Andronovic k sobě a tázal se: „Co, synu můj milý, viděl-lis ptáka ohniváka či ne?“ — „Milostivý hosudar-baťuško, on té noci nepřiletěl.“
Třetí noc šel do zahrady hlídat Ivan carovic a sedl pod touže jabloň; sedí hodinu, druhou i třetí — najednou osvítila se zahrada tak, jakoby tam mnoho ohňů hořelo: přiletěl pták ohnivák, sedl na jabloň a počal trhati jablka. Ivan carovic přikradl se k němu tak obratně, že ho chytil za ocas; ale nemohl ho udržeti: pták ohnivák vytrhl se mu a odletěl, a Ivanu carovici zůstalo v ruce jenom jedno péro z ocasu, za které se velmi pevně držel. Ráno, sotva se car Vyslav ze sna probudil, šel Ivan carovic k němu a dal mu pérko ptáka ohniváka. Car Vyslav byl velmi rád, že se nejmladšímu synu jeho podařilo dostati aspoň jedno péro od ptáka ohniváka. Toto péro bylo tak divné a světlé, že jestli ho přinesli do tmavé jizby, ono tak zářilo, jako by v tom pokoji bylo rozsvíceno velké množství svíček. Car Vyslav položil to pérko do svého kabinetu jako věc, kterou třeba vždy ostříhati. Od těch dob pták ohnivák nelétal už do zahrady.
Car Vyslav zavolal k sobě opět děti své a pravil jim: „Děti moje milé! jeďte, dávám vám požehnání, vyhledejte ptáka ohniváka a přivezte ke mně živého; a co jsem prvé slíbil, to dostane ten, kdo ptáka ohniváka ke mně přinese.“ Dimitrij a Vasilij carovici počali se zlobiti na nejmenšího svého bratra Ivana carovice, že se mu podařilo vytrhnouti ptáku ohniváku péro z ocasu; vzali od otce požehnání a jeli oba hledat ptáka ohniváka. A Ivan carovic počal také otce prositi za požehnání. Car Vyslav mu řekl: „Synu můj milý, dítě mé milé! tys ještě mladý a takové daleké a těžké cestě nezvyklý; nač bys ode mne odcházel? Vždyť bratři tvoji bez toho jeli. Jestli i ty ode mne odjedeš a vy všichni tři se dlouho nenavrátíte? Už jsem starý a jako pára nad hrncem; jestli v dobu vašeho odchodu pán Bůh můj život vezme, kdo bude místo mne spravovati mé carství? Tehdy může se státi pozdvižení anebo roztržení mezi naším; národem a nebude kdoby je utišil;
