druhé. — Dobře, řekl koželuh, musíme položiti mezi. Nikita udělal pluh tři sta pudů těžký, zapřáhl do něho draka a počal od Kyjova mezi proorávati; Nikita vedl brázdu od Kyjeva do moře Kavstrijského. Nu, povídá drak, nyní jsme celou zemi rozdělili. — Zemi jsme rozdělili, promluvil Nikita, rozdělme moře, sice řekneš, že ti tvou vodu berou. Vyšel drak na prostřed moře, Nikita koželuh ho zabil a utopil v moři. Tato brázda je i nyní patrná, je zvýší ta brázda dvě sáhy. Okolo ní ořou a hrazdy se nedotýkají: a kdo neví, kde se tato brázda vzala, nazývá ji vlnou. Nikita koželuh vykonav svaté dílo nevzal za práci nic, šel opět kůže loužiti.
Zaps. v Mozlově tambovské gub.
17. Dva Ivani vojenští synové.
V některém carství, v některém mocnářství byl sedlák. Přišel čas — zapsali ho na vojnu; zůstavuje ženu těhotnou, počal se s ní loučiti i praví: Hleď ženo! žij dobře, nebuď dobrým lidem na posměch, domku nezkaz, hospodař a čekej na mne; dá snad Bůh a budu propuštěn, vrátím se domů. Tu maš padesát rublů; porodíš-li dceru či syna, vše jedno, chovej peníze až vyroste: budeš dceru provdávati, bude míti věno; a dá-li Bůh syna a přijde k letům, bude také jemu v těch penězích nemalá podpora. Rozloučil se s ženou a šel na pochod, kam bylo rozkázáno. Po třech měsících porodila žena dva chlapce blížence a nazvala je Ivany vojenskými syny. Chlapci rostli jako z vody; přibývalo jich jako kvasu. Uhodilo dětem deset let, dala je matka do školy; brzo se naučili čísti a psáti a strčili do kapsy bojarské a kupecké děti — nikdo neumí lépe než oni čísti ani psáti ani odpovídati. Bojarské a kupeckě děti jim záviděly a ty blížence každý den tloukly a štípaly. Povídá jeden bratr druhému: „dlouho-li nás budou bíti a štípati? Maminka nám bez toho nestačí šatky šíti, čapky kupovati; co koli oblečem, všecko kamarádi na kusy sederou. Vypořádame se s nimi jak umíme.“ I řekli si, že bude jeden za druhého státi, jeden druhého že nedá. Nazejtří počaly je
