Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/25

Tato stránka nebyla zkontrolována

nechci ho ukázati nikomu kromě tebe. Car kázal k sobě pustiti stařenu, a jak uviděl plátno, podivil se. Co chceš za ně? otázal se car. — Nelze ho zaplatiti, care baťuško! přinesla jsem ti je darem. Car poděkoval a propustil stařenu s dary.

Počali carovi z toho plátna šíti košile; přistřihli ale nikde nemohli najíti švadleny, která by si troufala ušiti je. Dlouho hledali; konečně car pozval stařenu a řekl: Umíš-li upřísti a setkati takové plátno, uměj z něho také našiti košil. — Ne já, pane, předla jsem a tkala plátno, řekla stařena; to je práce mé schovanky. Ať je tedy ušije ona! Vrátila se stařenka domů a vypravovala všecko Vasilise. Věděla jsem, povídá Vasilisa, že tato práce mých rukou nemine. Zavřela se do svého pokojíka a dala se do práce; šila bez oddechu a tucet košil byl brzo hotov. Stařena zanesla k caru košile, a Vasilisa se umyla, učesala, oděla a sedla pod oknem. Sedí a čeká co bude. Vidí: Na dvůr ku stařeně jde carský sluha; vešel do jizby i praví: Car chce viděti umělkyni, co mu pracovala košile i odmění ji ze svých carských rukou. Vasilisa šla a představila se před oči carské. Jak spatřil car krásnou Vasilisu, zamiloval si ji do smrti. Nikoli, praví, krásko moje! nerozloučím se s tebou; ty budeš mojí ženou. Tu vzal car Vasilisu za bílé ruce, posadil ji podle sebe a dal vystrojiti svatbu. Brzo vrátil se také otec Vasilisin, zradoval se z jejího osudu a zůstal u dcery. Stařenku Vasilisa vzala k sobě a loutku do konce života svého vždycky nosila v kapse.


11. Zvíře norka.

Byl jednou car a cařice. Měli tři syny, dva rozumné a třetího hloupého. Car měl zvěřinec a v něm bylo množství různých zvířat. Do tohoto zvěřince navnadilo se veliké zvíře — říkali mu norka — a dělalo velikou škodu: každou noc jedlo zvířata. Aťt dělal car co dělal, nemohl ho zahubiti. Naposledy svolal své syny a řekl: Kdo zahubí zvíře norku, tomu dám polovici carství. Nejstarší se nabídl; jak mile nastala noc,